Já myslím, že je to dost jasný.

Je to vnímání nepohody a zároveň podsouvání sama sobě (za zdatné asistence matky), že ona je příčinou té nepohody.

Pravdu měla ta, co tu říkala, že je dobré to rozklíčovat, aby ses toho mohla zbavit a rozetnout to klasické schéma "trucuju, a tudíž ten druhý musí přilézt, aby mi pošimral ego, a když nepřileze, tak v manipulaci a vydíráníčku trošku přitvrdíme"..

Což je hnusné, ale má to jeden háček. Je na to nutný spoluhráč, a toho zatím děláš (ale myslím, že už je na hodně dobré cestě, že si ten mechanismus uvědomuješ).

V podstatě je potřeba, aby Ty ses "znecitlivěla" vůči matčinu vydírání a uvědomila si (ale zvnitřněle, ne že si řekneš, že "bys měla") že to je jen její věc, nástroj jejího nátlaku, který je ve tvé moci znefunkčnit.

Ale dá to hodně práce, protože je k tomu nutné se oprostit od něčeho, co člověku vtloukali výchovou a pak to zdatně vtloukal už on sám sobě - že jsme odpovědní za pocity svých spolubližních, a že když jsou oni naštvaní, tak MY bychom na sobě měli něco změnit.

Což je kravina.

Jak jsi říkala, že nechceš "vracet trucování trucováním", tak to bych tak vůbec nevnímala, protože od TEbe by to bylo "dokud jsi uražená, tak s tebou nemohu komunikovat, protože to nedovedu. Jakmile uražená být přestaneš, tak nemám problém zase začít."

Představ si matku jako malé vztekající se dítě - když s ním nehodláš během záchvatu nic řešit, protože ve vzteku není schopné artikulovaně mluvit a ani mu nerozumíš, ale až se uklidní, tak se s ním normálně bavíš dál, tak mu přece nic "nevracíš", jen ho stavíš před fakt -že v tomto stavu nejsi schopna s ním komunikovat.