Já ti moc neporadím, já se rozvedla. :) (Ovšem s matkou se těžko rozvedeš.) Od ranního probuzení hledět na něčí mlčící ksicht, aniž by mi byl ochoten sdělit, co se děje, to prostě nešlo. Po chvíli už jsem měla pocit, že snad i špatně sedím, když kolem mě chtěl projít. Tyhle situace prostě v lidech vyvolávají pocit viny. Nepřišla jsem nikdy na to, proč vlastně. Moc by mě zajímala nějaká podrobná anatomie toho mechanismu. Bohužel je velmi pravděpodobné, že se toho neúčastní jen ten, kdo manipuluje, ale i ten, na koho to je namířeno. (Ač teda nenávidím, když se oběti dává za vinu, že si za to může sama.) Nějaká predispozice tam ale musí být. Naprosto nejfunkčnější se mi jeví, co píše Kubula. Nicméně dostat se autenticky do stavu, kdy ti je manipulace druhého putna, to se tomu, komu to putna není, nejspíš trvale nepovede.
Naposledy jsem přišla na to, že za tím může být nástup jakési paniky při setkání s takovou manipulací mlčením. Prostě panika: pomoc, nemá mě rád, jsem špatná, málo chytrá, málo hezká, pomooc. Ta panika tě oslabí a člověk to pak řeší obrácením agrese vůči sobě. Pocitem viny. Zpětně se mi jako nejlepší řešení jeví zůstat silná a nezpanikařit. Představit si, co bys dělala, kdyby ti totéž provedlo dítě. To taky nemůžeš zpanikařit a utéct, zmizet do sebe, atd. Musíš zůstat, být ta silnější a vydržet, že tě někdo chvíli odmítá a zkoušet to průběžně, jestli se to nezlepšilo. Takže odpověď je vlastně jako u všech problémů: nejvíc pomáhá nějaká ta hluboce uložená jistota, že moje existence zde na světě je v naprostým pořádku.