Mandaro

tak to sis nabehla, asi nas bude vic, kdo jsme si kluky praly Ja mam dva a mezi nimi dceru, ted cekame ctvrte, a je nam to tedy uplne jedno, co to bude...Ja si naopak lepe popovidam s nejstarsim, 11tiletym synem, nez s osmiletou dcerou. Castecne je to vekem, ale hlavne je to dane povahou, pamatuju, co jsme spolu resili, kdyz bu bylo tech 8. Syn je velmi otevreny, komunikativni, diskutuje, zajima se o spoustu veci, probirame spolu vsechno od filosofie po fyziku, neni jedine tema nebo oblast, kterou bychom vynechali. Doted je velmi mazlivy, je pozorny, kazdy den rano mi nosi snidani do postele. Ma ADHD, prvnich 6 let nebylo jednoduchych, nicmene at se delo cokoli, nikdy se do sebe neuzavrel, vzdy nam rikal, co ho trapi, jak se citi...dcera je proti nemu vetsi pohodar, nejsou s ni problemy, ale kdyz ji neco stve, tak se uzavre do sebe a neposloucha, nechce poslouchat, proste se zabejci a je to jako by byla kolem ni zed (ja pry byla jako mala stejna. No a to je mnohem horsi, nez ty mnohem castejsi konflikty se synem, protoze on je vzdy pripraven diskutovat, argumentovat, poslouchat. nastesti dcera vetsinou spolupracuje a je moc fajn, rozumime si spolu moc, umi to s kluky, ale hraje si stejne tak i s holkama, je sikovna, a jsem moc rada, ze ji mame. Ale svym zpusobem je to s ni tezsi. Nejmladsi je kluk, ktery hodne pozoruje okoli a je velmi empaticky, pozna naladu lidi, vi, co na koho plati. Kdyz nekam prijdeme, hodinu jen sleduje, co kdo rika a jak to rika, ale pak uz vi najisto, co na koho plati (jsou mu ctyri roky).