Spirálo, asi se tady nikdo nepřizná, takže to budu já. Přiznávám, že jsem v prvním těhotenství automaticky předpokládala, že to bude holka. Přišlo mně to naprosto samozřejmé, protože v naší rodině se prostě široko daleko rodily jen holky. Vím, že je to naprosto idiotský předpoklad. Sdělení, že to bude kluk mně na několik dnů úplně vykolejilo. Ano vzalo mně to dech a napadalo mě, že se o kluka nebudu umět postarat. Ano, naprostá blbost. Naštěstí to po pár dnech přešlo a zase jsem se moc těšila na miminko, koupila jsem pár klučičích hadříků a vše bylo prima. Dnes se za to strašně stydím. Říkám si, jak jsem mohla být tak strašně hloupá a myslet si, že dítě, které nosím, je automaticky ženského pohlaví. Můj syn je skvělý malý človíček, kterého bezvýhradně miluji.
Když jsem byla těhotná podruhé, tak mně to už bylo naprosto jedno. Dokonce jsem si říkala, že by bylo praktičtější, kdyby to byl kluk - měl by všechno po prckovi. A byla to holčička. Momentálně je to tak, že je spíš zvýhodňován syn - nemyslím to ve smyslu citů a pozornosti, ale spíš pokud jde o dárky. Syn je prostě starší a má soustu zájmů, takže mu všichni moc rádi kupujeme pomůcky podle toho, co ho zrovna zajímá (lidské tělo, vesmír, teď i dinosauři). Dcerce toho moc nekupujeme, vlastně spíš jen nějaké drobnůstky, protože je batole a hračky pro tento věk máme po synovi.
Nepozorovala jsem ani u sebe ani u nikoho z rodiny, že by dceru víc upřednostňoval. Jen se k ní chovají s ohledem, že je batole samozřejmě jinak, ale stejně tak se chovali i k synovi v batolecím věku. Takže vše v pořádku.

To co popisuješ ty, mně přijde strašné. Určitě bych z toho byla nešťastná a pokusila se to řešit. Pokud jde o příbuzné, pak by možná pro začátek stačilo to, že pokud nejsou dárky pro obě těti, tak žádné dárky nebudou. Určitě bych si s těmi "normálnějšími" i promluvila a řekla jasně, že takovou situaci nebudu tolerovat.