Já jsem to - bude to znít blbě, ale je to tak - nemyslela nijak zlé. Ale ona mě už tak psychicky dusila a deptala, já jen čekala, až budu plnoletá a budu moct vypadnout, ale v některých vypjatých chvílích bylo datum mých osmnáctin nekonečně daleko. Ne že bych jí přála něco zlého ani jsem ji nechtěla zranit, jen jsem se potřebovala už fakt vymanit z její "moci", mít klid.

Ona by nikdy nepřipustila, že mi někdy nějak ubížila, přece mě s láskou vychovala a miluje mě. Někdy se stane, že je dítě přitlačené ke zdi a bezmezně zoufalé už neví, jak dál, tak kousne. Musím si dávat velký pozor, protože ač se od jejích způsobů zacházení s dětmi vědomě distancuju a hledám způsoby jiné, cítím na své vlastní kůži tu smutnou pravdu, že vzorce chování se dědí. A můj syn má tu hranici zoufalosti docela nízko.