No jo - tak to já neservírovala - na to jsem neměla čas a energii a taky dívat se na ty děti, jak jsou zklamané - to jsem nedala. Nemáš zájem, fajn, já se tedy nebudu doprošovat.
Jenže se po letech staly věci, jaký se staly a naši pochopili a prozřeli a najednou zájem měli - jenže bylo hrozně těžký přesvědčit děti, že po letech nezájmu by měly zajít a zajímat se, když navíc teď to není o potřebě těch dětí, ale o potřebě mých rodičů. Prala jsem se s tím. Jenže jsem došla k závěru, že musím děti vést k tomu kontaktu s babičkou a dědou, protože co když v nich zůstane takový to - no jo, děda s babičkou na nás kašlali a co když budou závidět těm, na který nekašlali. Nic dobrýho. Takhle si budou moci říct - no jo, nejdřív žádná sláva, ale potom už to bylo fajn, případně - každý dělá chyby, jen se nebát je napravit. To je pro budoucnost mých dětí lepší.