Mám děti 2,5 roku od sebe (to není zas tak málo, myslím že tak "standard"), a ještě jsou to kluk a holka. Ale dcera byla hodně žárlivá na miminko a syn pak zas byl hodně umanutý na její věci (velká ségra = vzor). Takže si chvílema záviděli i kapky do nosu když jeden měl rýmu a druhý ne.
V podstatě jsem to řešila tak jak píšeš - velké věci jsou "celorodinné", ostatní drobnosti mívali v klučičí a holčičí verzi (box na hračky, lampičky, destičku na plavání, notesy.... něco si dokonce vykňučeli identické - velkého plyšového psa do postele, protože nebylo víc variant, třeba pes a kočka nebo tak).
Ale už jim je 8 a 5 a musím docela pracně odnímat tenhle vzor, že se prostě koupí ne oběma najednou, ale tomukdo zrovna to či oho potřebuje. Čili když syn vyroste z kalhot, koupím mu kalhoty a ne že vezmu i dceři. Když ona potřebuje do školy větší penál, koupím jí penál a synovi ne protože má ten původní dobrý. Jsou u toho třenice stále. Snažím se i uplatňovat to, že "práva" s sebou nesou "povinnosti", ale zas když syn je mladší a nejde mu to tak dobře/rychle, dcera frfňá že ona musí to či ono a on ne...... Já bych jim tak ráda přitáhla opratě a místo vymýšlení blbin je zaměstnala, ale to je pak práce i pro mě, plus manžel je spíš na vlně "ať si užijou", takže to pak vypadá že s tatínkem je bžunda a s mámou pruda a práce.
Je to věčný boj, hlavně o moje nervy.