Svým způsobem se mu věnuju pořád a svým způsobem vlastně vůbec. Prostě spolu žijem. Jsme velkou část dne venku, ale tam on se věnuje světu kolem sebe a já s ním jásám nad kačery, nutriemi, bagrem v potoce... protože mě to taky baví a užívám si svět kolem sebe.
A doma prostě žiju, dělám, co je třeba, když chce pomáhat, tak ho hned přiberu, když nechce, tak ho nechám být. Většinou ale chce a některé věci už jsou jen jeho úkol a nesmí je nikdo udělat za něho. Běda, kdybych vyklidila myčku

Když si mě žádá ke hře, tak mu obvykle vyhovím, když si nežádá, tak si ho nevšímám. Nejčadtěji che číst knížku, tak to mu samozřejmě čtu. Často nám vyhovuje, když každý děláme svoje, ale přitom si povídáme. No a občas za mnou přijde buď s hadrem na hlavě a dělá na mě baf, nebo přímo řekne, že máma má jít dělat blbiny, tak to s ním jdu hned dělat blbiny a dělám bubáka, lezu po čtyřech, házím po něm polštářema....prostě blbnem. Nijak nedělím svůj čas na "pro sebe" a "pro dítě", normálně přirozeně žijeme.

Co jsou rozvíjecí hračky, to vůbec nevím a je mi to celkem fuk, nejlepší hračky jsou skutečné předměty a máloco si syn užije tolik, jako když mu dám nůž (zatím tedy příborový, na ostrý smí zatím jenom sáhnout na střenku pod dohledem) a smí se mnou slavnostně krájet sýr. Hračky má stejně nejradši ty, které jsou kopiemi skutečných věcí denní potřeby, a dává přednost těm opravdovým před hračkovými.