Ještě mě napadlo: jestli to není taky trochu nuda, přijít z práce, žena vždy nastoupena s papučkama, večeří, čeká, co já jako na to, když přijdu, zda budu dost spokojen.... tak třeba přijal tuto roli.
Jestli je taky dost něco na Tobě, Tvých zájmech, něco zajímavého, či jsi mu zevšedněla. Možná, když někam vyrazíš, tak Tě uvidí zas trochu jinak.
Ale já bych se nevnucovala, nesnažila se někomu zalíbit - rozuměj něco jiného udělat druhému jednou za čas radost - vzít si na sebe, co má rád, i když já ne nebo dělat to, co nemusím, nebo jít, kde to nemusím (restaurace, film ap.)
Byla bych sama sebou a pěstovala si své vlastní zájmy - nemyslím sobecky, myslím co Tě baví a co lze, abys byla vnitřně spokojená, naplněná, užívala si život, našla si něco s L., kroužek, partu maminek, cvičení (dětí nebo děti+rodič, tanečky, jedno co). Realizuj se trošku a nečekej pořád, co D. Jednak tím se stáváš jeho stínem, což je nuda, druhak ho tím sama stavíš do pozice dominantního, co u vás všechno rozhoduje, a Ty jen jako pejsek čekáš, zda pán dovolí. Tohle není partnership!

Katka to dobře vystihla s tím "pomáháme si" (i když oba padáme na hubu). Ne že jeden si spinká, papá, druhej nakupuje, vaří, uklízí, opečovává domácnost, dítě a všechno.