Smějí se vaše děti?
Blbší otázka už není..

Ono se to moc asi nedá popsat, je to tak v té kategorii "kdo nezažil, nepochopí", ale já fakt nevím, co s tím.
Logickou úvahou to není zlobení. Ale můj prcek má fakt záchvaty smíchu!!
Krom toho, že je poměrně mimo, že má svoje deficity, už to znáte, předčasné narození, nevyzrálost, k tomu brýlky, epilepsii, dysfázii, adhd atd., má taky prostě záchvaty smíchu. Pravidelné, během dne několikrát v menším rozsahu, po večerech katastrofální, neuvěřitelné, nezvladatelné, bez příčiny, bez začátku a konce..
Znáte to? Smějí se vaše děti?

Má svůj režim, k tomu dokonce mnou nakreslené karty, dodržujeme zejména ranní a večerní rituály. Má taky své drobné povinnosti - uklízet hračky, svůj pokoj, připravit stůl k večeři a po ní. Nevím, jestli to stačí, klidně mi hoďte i odkazy na předchozí diskuze o povinnostech předškoláků v domácnosti, nenašla jsem a počtu si - děkuji.
Večer - uklidit, večeře, koupat, pohádka, rozloučení, spát. Jednoduché jak facka! Každý den stejné! Ne! Každý den problém..
U večeře si začněme povídat, oblíbená témata poslední doby jsou mezilidské vztahy, hodní/zlí lidé a vesmír, sem tam proloženo silným aktuálním zážitkem. Po upozornění, že se to už moc protahuje, se frajer rozjede. Začne nesrozumitelně blábolit, stále k tématu, smát se svým vymyšleným výrazům, smát se mým připomínkám, mým výhrůžkám (jsem ubožák - nebude pohádka, nebude ta a ta hra, bude studená sprcha, bude výprask, nebudu s tebou mluvit..), čemukoliv a všemu. Jídlo sní, ale už se pak dusí čajem, protože se směje. Pak se konečně svlíká, u toho kroutí a předvádí velmi legrační - pro něj - tanečky, smíchem se mu otřásá celé tělíčko.. pak se směje i ve vaně, na sebe do zrcadla.. prostě se směje, bez přestání - večeře je v sedm, o půl deváté odcházím po pohádce z pokoje a celá tato doba je provázená smíchem.
Máme u nás veselo. Ale On v té chvíli neslyší, co říkám, nereaguje na nic, klidný hlas, zvýšený, křik, efekt nula, smích pokračuje. Doprovází i ty zmíněné výhružky a stalo se, že jsem ho plácla, smál se i tomu.

Jsem dokonalá matka (haha!), dělám, co musím a ještě hodně navíc - protože jsem rozbila rodinu a protože má prcek zvýšené nároky na výchovu vzhledem k diagnozám a má co dohánět a miluju ho a snažím se, aby šel do světa jako hotový člověk. Od tří do šesti, co jsme doma po školce máme svůj program - hry, svačinka, učení - někdy nácviky oblíkání, sebe nebo velkého medvěda; někdy logopedii a hry s písmenky, k tomu čteme; někdy hry na motoriku, plastelína, kostky, papír; někdy se to spojí a tvoříme, dárky, výzdobu; a někdy samozřejmě neděláme nic a proflákáme odpoledne na návštěvě nebo po nákupech nebo tak něco. Prostě to, co umí, máme vydřené.

Takže? Logicky to není zlobení. Ale jak to zarazit? Nevím, jak to líp popsat, on vlastně nezlobí, ale díky tomu smíchu nevnímá pokyny a všechno se šíleně táhne. (Navíc i já jsem už navečer unavená a jak už tu psala jedna maminka, furt něco musím a mám toho plné kecky, od sedmi vidím jako svůj cíl pusinku na dobrou noc a konečně klid - a když ho dosáhnu, beztak sedím tady a čtu chytré rady a hledám inspiraci pro jeho rozvoj nebo si píšu s vámi - a zas je to o něm..) Když to enní zlobení, mám ho trestat - jak? Nefunguje nic.