náš syn je donošený, bez diagnóz a podobných "peripetií" co má tvůj klučina, avšak dělá totéž... sice se tomu netlemí, ale hází šibalské pohledy (ví, že to na maminku platí ).. blbne u jídla, děsná prča je furt někam lítat (ač to má zrovna zakázané, protže má kašel a jakmile chvíli běhá, kašle jako tuberák až z toho )... v podstatě je živé, hravé tříleté dítě.. mě to ve skutečnosti vyčerpává, svým způsobem prudí.... v klidu s ním řešit věci jdou jen když jsme doma úplně sami, jakmile je doma i dcera a manžel vzhůru, nemám šanci se s ním domluvit, což mě mrzí daleko víc... takže po dobrém to pak nejde, po zlém také ne, zakazování nefunguje, pozitivní motivace nefunguje... odmlouvá a držkuje...
těším se až porodím a budeme moci chodit ven, aby tu energii ze sebe dostal, chápu ho, že je mu to doma už dlouhý, ale bohužel není ve stavu, kdy by mohl do školky...

jo a ještě když teda jsem fakt neoblomná, tak zkouší si věci vyřvat.. čím víc řve, tím víc ho "ignoruji", což ho deptá ještě víc a jsme v začarovaném kruhu... takže nezbývá než si ho vzít stranou od všech vzruchů a dokola opakovat "ty chceš.. ty chceš... ty chceš.... " když to zopakuji asi po 359., tak zpozorní a v tu chvíli teprve vnímá a můžeme se spolu domluvit jako 2 lidi.. bez řevu, křiku, plácání, studených sprch apod...

dcera tohle nikdy nedělala.. ano, ta má sice ty záchvaty smíchu, jako puberťák, začne se smát i tomu, že právě mrkla ale je mnohem rozumější a i když má záchvat smíchu, tak vnímá, co jí kdo říká.. tam je to jednodušší...

taky se kolikrát těším, jak už zalehnou a bude klid.. byť to prodřepím u PC, u bezduchého seriálu nebo jen tak zevluju, uklízím, atd atd... ale JE KLID, TICHO... NIKDO PO MĚ NIC NECHCE-- A HLAVNĚ NESLYŠÍM "MAMÍÍÍÍÍÍÍÍ, MAMINKOOOOOOOO"

své děti nade vše miluji, ovšem čas ve 20:30, kdy se zavřou dveře pokojíčku a zavládne "dospělácké ticho" je skutečně relax