Abych to stručně vysvětlila, nastupovala jsem na jednu humantní školu na dálkové studium loni na podzim. Studium je tříleté, kdybych udělala tento semestr, jsem v půlce. Ale zjišťuju, že bych sice chtěla školu dodělat /už té námahy do toho dané/, ale stresující stav univerzity mě tak notně vyšťavil, že už nemám chut a sílu pokračovat.
Je to dálkový humanitní směr, po sobotách, spousta praxe, to bylo známo předem. Předem nebyly známy určité věci, které jsem začal zjišťovat až za pochodu a ze kterých mám chuť brečet - vyučující moc mailem nekomunikují, je problém odezva nebo zjistit, co vlastně chtějí prakticky tam neexistují ofixiální studijní materiály - prakticky jen seznamy doporučené literatury, přestože i z některých předmětů ta oficiální skripta jsou, některá i zpracovaná vyučujícími, ale člověk se k nim dostane jen neoficiální cestou přes nějakého kamaráda z vyššího ročníku, neexistuje koupit si nebo ofotit skripta s tím,že to jsou ta správná. Následuje nulová solidarita spolužáků, funguje to tam, že kdo něco od vyššího ročníku kvalitního získá, většinou si to nechá pro sebe, aby měl pomyslný náskok - to je ta česká mentalita, nad spolužákem. Takže materiály se moc nesdílejí, přestože na to máme společný mail, každý si hraje na svém písečku, maximálně v rámci skupina dvou-tří lidí, v rámci party se nic neřeší.
A po tom roce a půl už začínám mít dojem, že melu z posledního. Začne semestr, musím se někde doprosit, dopátrat vůbec nějakých kvalitiních materiálů, to, co po mě bude doopravdy chtít vyučující zjistím závazně až na jeho první přednášce, která u dálkařů ale taky může být až v prosinci - a na ní návazně navazuje začátek zkouškového období, takže nulový čas na učení.
Absolutní nulová spolupráce mezi spolužáky, u velké části profesorů nulová snaha komunikovat, nebo poskytnout mateiály samy. Nedosatek vhodných termínů na zkoušky, na začátku ledna nevíme, jestli z nějakého předmětu budou zkoušky jed tři v lednu, nebo dodatečně vypíše ještě třeba i únorové a březnové.
V tom případě by se dalo učební předmětů nějak rozložit, to co člověk umí by sjel v lednu, pak by se naučil a šel na další termíny z dalších předmětů v únoru a březnu - pokud by byly vypsány.
Připadám si někdy jako rukojmí školy, všimla jsem si, že pro valnou část vyučujících je priorita mít od začátku zkouškového tak cca za 6 týdnů odzkoušeno, přestože zkouškové frčí dalších šest týdnů. Přitom třeba týden před začátkem zkouškové třeba vyučující řekne své požadavky.
Dostávají tak obzvlášť dálkaře, co to pytlíkují jak se jde do neskutečného stresu, protože neví, jestli na ten předmět, kde dal vyučující dva lednové termíny a zatím nic víc, budou ještě nějaké další.
O tom, že se dálkařům dojíždějícím přes republiku vypisují tak skvělé termíny jako pracovní den vpodvečer nebo sobota třeba v půl osmé /co je skvělé pro lidi, co jedou před půl republiky/, ale během dne v normálním temínu zkoušku nevypíšou.

Jsem si vědomá, že by to byla škoda, ale začínám mít už utkvělý pocit, jestli mi ta škola za ten setrvalý stav stresu stojí, permanentně něco řeším - buďto řeším že sháním požadavky na předmět, sháním a přebírám materiál, jestli jsou použítelné, píšu seminárky, posílám je, čekám jestli vyučující vůbec odpoví. Učím se na spoustu předmětů na poslední chvíli, protože začátkem semestru rozhodně nevím, co profesor bude chtít a ani nemám žádné materiály.

Doma ze začátku panovalo pochopení, pak už partner přestat chápal, asi mi přestal věřit, že si ty periperie nevymýšlím.
A začíná mu můj stresový stav lézt na nervy. Je fakt, že jak se schumelí předzkouškové období a k tomu nějaké soukromé záležitosti, které je třeba řešit, a které s tím kolidují, je to sado maso.
Studium jsem začínala o MD, ale teď si hledám práci a nějak mi dochází, že za tohoto stavu bordelu na kolečkách bych byla při práci těžko schopná studium obsáhnout. Možná nejsem tak dobrá, ale jsem naštvaná, že jsem se spoustu věcí dozvěděla až pozdě, i tak podstatné věci pro dálkaře a spolupráci nebo spíš nespolupráci školy s nimi.
Je mi líto školu zahodit, v prvním semestru, kdyby se to jevilo už takhle, tak bych jí zahodila bez větší lítosti, dnes je mi to líto. Ale poměry tam nezměním /název univerzity psát nebudu/ a já řešít otázku, jestli být permamentně ještě rok a půl ve stresu, že budu pokračovat, ale kdyby se vyskytla dobrá práce, tak stejně i po té námaze se školou seknu, protože to se dohromady nedá...prostě jsem zklamaná, zklamaná, unavená.
Jako svobodný bezdětný člověk po střední bych jí vystudovala, tady se bije spousta věcí- i různé soukromé problémy, nutnost si najít práci /tedy pak dvojitý úvazek a to nevím - přes den pracovat a v noci spát pět hodin a učit se/, už vzrůstající odpor partnera k tomu, že jsem věčně ve stresu a můj pocit znechucení, stresu a vyhoření z poměrů samotných. Mám aktuální utkvělý pocit je, že vlivem poměrů tam se sice můžu strhnout, ale neustále jsem ve skluzu, něco chybí, něco jsem nesehnala, něco se nestihnu naučit, protože ani nevím, kdy bude termín zkoušky.
Jsem prostě unavená, unavená, unavená, zralá to zabodnout teď a hned. Kdybych byla ve třeťáka, tak se ještě nějak kousnu, takhle už nějak melu z posledního.
Nemluvě o tom, že u nás ve škole žádná parta neexistuje, spíš konkureční boje, takže ani tam není žádná podpůrná skupina, kde bychom se v krizi poplácali po rameni: prťka vydrž! A nemám jí nikde a mé bezprostřední okolí to otravuje.
Na školu jsem se dala kvůli zlepšení možnosti uplatnění, netušila jsem ovšem, jak to tam vypadá a že při těch poměrech studia bude studium dost těžko slučitelné s prací a to jen určitými typy práce.