Vždycky jsem chtěla mít syny...jen syny....měla jsem spoustu obav, iracionálních (že dcera nebude mít po kom hezká a bude muset prožívat to, co já v dětství) i racionálních (že sama jsem nikdy nebyla normální holka a vůbec nebudu umět jí v těch holčičích věcech poradit, pomoct...nebudu tím nejlepším ženským vzorem...a realita ukazuje, že jo, neumím ani pořádně učesat culík, o oblékání, malování a dalším zkrášlování nic nevím, jsou holt odkázané na kamarádky a pro mě skoro nemožné korigovat, co je ještě OK a co už je za čárou
).
No a mám čtyři krásné, chytré holky, vzhledově jsou si podobné (a ani jedna mně
), povahově je každá jiná (tam už to úplně nevyšlo, s jednou docela bojuju, a bude asi hůř)...teď už mi není líto, že syna mít nebudu, nebo...prostě by mě lákalo mít ho, abych věděla, jaké to je, ale obecně jsem s holkami spokojená.......jen je mi občas líto, že jim nedokážu dát právě to, co většinou mámy holkám dávají
. Ale zase mám asi něco, co způsobuje, že i puberťačka mi pořád ještě říká, že jsem skvělá máma a před spolužačkami se mnou prý chlubí, zatímco ostatní mají spíš tendence si stěžovat
.
Takže jo, zejména u první jsem se s tím musela smiřovat, že to není kluk (nevěděli jsme dopředu, doufala jsem až do porodu), ale třeba vzhledem k tomu, že se mi vyplnil ještě méně pravděpodobný sen (moc jsem chtěla dvojčata, už od dětství), tak jsem nakonec vděčná, že to je tak, jak to je.