Ahoj, byla jsem téměř v totožné pozici před 2 roky. Mám už celkem velké děti 10 a 14 let. Stala se nám "nehoda", když jsem za měsíc přišla s tím, že jsem těhotná, nemluvily na mě ani dveře v baráku, manžel už další dítě striktně nechtěl. Tři týdny se mně nedotkl- na jeho obranu musím říct, že on to vzal jako chlap, nechtěl nikdy, abych šla na potrat, ale v zoufalství z celé situace, jsem i sama uvažovala jestli bych neměla sebrat odvahu a jít na potrat sama, ale tušila jsem, že by mě to zničilo už nadosmrti a manžel by mi to také neodpustil. Pak se to celé pomalu začalo uklidňovat manžel si zvykl na myšlenku a ke konci už se na miminko těšil. Bohužel v 18tt nás naše krásná holčička opustila - zamlklé těhotenství, ukázalo mi to jak těžce bych to psychicky odnesla, kdybych na interupci šla, do dneška jsem se nevyrovnala se ztrátou dcery. Manžel hned, když jsme v nemocnici čekali na vyvolávání potratu sám prohlásil ať se zeptám, kdy bych mohla znovu otěhotnět a slíbil mi, že si určitě další miminko pořídíme a pořádně připravíme. Nyní jsem v 21tt těhotenství, dali jsme si trochu delší pauzu, abychom se zdravotně dali do pořádku a lépe se na příchod našeho miminka připravili. Za ty dva poslední roky jsem došla k názoru, a manžel asi také, že naše dceruška měla otevřít manželovo srdce pro příchod dalšího potomka, který bude naprosto stejně chtěný a plánovaný jako jsou ty naše první dvě,že 4 nemá být konečný počet naší rodiny, ale nyní již bez výčitek, stresu a strachu, že to bude mít negativní dopad na naše jinak naprosto skvělé manželství.