Navazuji na předchozí téma. Dlouho jsem váhala, jestli ho napsat, koleduju si tady možná o pěknou nakládačku, kterou mi dáte, ale nechť.

Co by u vás byla už ta poslední kapka, která by vás přesvědčila, že je na čase najít si navzdory svým zásadám milence, nebo se v krajní variantě rozvést?

Buď budu dál snášet naši sexuální nekompatibilitu, nebo si půjdu zvednou ženské sebevědomí jinam. Sex je u nás výjimečně, buď nemůžu já, nebo nechce on. Mé tělo ho po 20 letech nevzrušuje, a dosáhnout u něj ručně či ústně vzrušení použitelné při milování se mi podaří málokdy. Je to už hodně dlouho, co byl aktivní on sám od sebe. Spíš naznačí, že pokud chci, dal by si říct, ale obratem to nechá na mě. Lehne si na záda a čeká, že si ho připravím, a sama se obsloužím. Nedaří se mi to, a on se pak jen ušklíbne a plivne mi do obličeje hlášky jako "nelíbí se mi to od tebe, neumíš to, jsi puťka tak si tu nezkoušej hrát na nějakou dračici, s tebou to v posteli prostě nejde, nudím se, nech toho...".

On potřebu sexu má, a údajně velkou, takže se obávám, že vzhledem k našim fiaskům opět sáhnul po osvědčené metodě bokovek. Já jsem při milování vystresnutá, pořád řeším, co dělám blbě, že mu to nejde, a jak bych ho ještě mohla vyrajcovat. A nebudu zastírat, prostě mi už sexuálně nevoní. Jak to bylo dřív si už nepamatuju, jsme spolu moc dlouho. Povede se nám to úspěšně dotáhnout do konce tak v jednom pokusu ze čtyř, a i v těch úspěšných pokusech cítím, že je to o potřebě uvolnit co nejrychleji nakumulovanou energii, a ne o láskyplném milování se mnou.

Moje ženské sexuální sebevědomí je v háji. V posteli se chová jak hulvát a vidlák. Nechci už se nechat takhle ponižovat, protože já teď díky němu opravdu mám v sobě přesvědčení, že jsem v posteli k ničemu a neumím to. Když to po sobě čtu, říkám si - proč už nejsem dávno pryč? Klasika - máme spolu děti, finančně táhne rodinu on, v jiných oblastech nám to celkem klape a je nám spolu dobře a mám ho ráda. Bohužel sex není zanedbatelná část partnerství, a na tom to ošklivě drhne. S nikým jiným jsem si to nevyzkoušela, měla jsem jen jednoho sex.partnera v pubertě, ale tam na nic jiného než začátečnickou klasiku nedošlo. Je to hrozná představa, že jsem možná fakt na nic a s každým jiným chlapem to bude stejný průšvih.

Co byste dělaly na mém místě - hledaly si milence pro zvednutí sebevědomí, nebo to nechaly plavat a dál provozovaly tyhle traumatizující pokusy o sex, smířily se s domácími fiasky a tím pádem s milenkama, nebo se rozvedly?
Od milence mě odrazuje strach, že na seznamce narazím na nějakého úchyláka, bojím se že se ztrapním, a nebo že se nedejbože zamiluju, a zbořím kvůli tomu rodinu. A že stejně nebudu schopná jen tak provozovat sexuální činnost, aniž bych toho chlapa milovala. A jako hlavní důvod proti vidím to, že nechci manžela podvést a být mu nevěrná. Mám v sobě pořád proti nevěře velký blok, protože vím, jakou nadělá ve vztazích paseku, a jak moc podváděným a ve výsledku i podvádějícím ubližuje.