Přidat odpověď
Zakladatelky situace je specifická, bohužel nikdo tady neví, kolik je ta rodina schopná uživit dětí. Někde je ten rozpočet opravdu hodně napjatý a každé další dítě zátěž je.
Neviděla bych, jak jí poradit, protože už se stalo.
Legrační mi přijdou příspěvky, kdy by někdo kvůli třetímu nebo čtvrtému dítěti šel do rozvodu. To si pomyslím, že si někdo neváží rodiny, kterou má, bez patologií, se slušným mužem. Chápu, že by nejel vlak, kdyby nemohla s ním mít ani jedno, chápu, že někdo chce i druhé kvůli sourozenci. Už daleko míň mám pochopení pro někoho, kdo na jednu misku vah dá volání přírody a ta převáží všechno ostatní - funkční rodinu, dobrého manžela, další dvě děti.
Tomu vydírání se pak zatleská. Mám pochopení pro to, když příroda zavolá, bohužel u někoho by volala klidně pětkrát, i kdyby na to podmínky vůbec nebyly. Takže stejně si člověk jednou musí říct, že dává množení stopku, tak by si to prostě řekl o jedno dítě míň.
Ty výkřiky, jak žena taky živí - třeba u třech dětí neživí většinou dobře deset let, otázka je, jakou pak najde práci a jak rychle se uchytí, tak to může být i déle.
To říkám s plným vědomím toho, že mám doma malého dysfatika, od kterého jít ve třech letech do práce byla utopie, protože nemohl být ve školce. To se pak s jedním dítětem taky může natáhnout pobyt doma třeba na pět, šest, sedm let - a to ještě v dobrém případě, dysfázie je přece jen srandička v porovnání s jinými vadami.
Pokud má někdo muže, u kterého automaticky předpokládá, že s dalším dítětem přibere brigády, vedlejšáky, zvýší příjmy a ještě bude stíhat doma fungovat, pak chápu ty patetické výkřiky, jinak je výkřik o rozvodu kvůli tomu, že chci třetí nebo čtvrté a on ne, prostě vydírání. Stejně si nemyslím, většina těch, kdo takhle křičí by rozvod do konce nedotáhla, už proto, že mají kvalitního partnera a moc dobře ví, oč by přišly a jak hůř by jim bylo, až by musely doopravdy a nejen slovně živit ty tři děti.
Předchozí