Zvlášť vyšetření sluchu jsem tedy nikdy moc dobře nesnášela. Na to první vrazila neuvěřitelně hulvátská doktorka se sestrou bez varování a klepání přímo na pokoj v porodnici, ani nepozdravila, nepředstavila se, neřekla, co jde s dětmi dělat a jen na mě zasyčela, ať jsem ztichla. Vrazila dětem do uší přístroj a za pár vteřin na mě houkla "Eulálie dobrý, ale Evženie...no pod to se teda nepodepíšu". Když jsem se slušne zeptala, co tím myslí, zopakovala, že se pod to nepodepíše. Hodila po mě papírem a zmizela. Dočetla jsem se, že Evženie možná blbě slyší, ale možná taky dobře, nebo třeba vůbec, a že máme přijít za 3 měsíce na kontrolu.
Docela mě to vynervovalo, tak jsem hned volala kamarádce ORL/foniatrie, která mě uklidnila, taky jsme pak hned šli na vyšetření k ní.
Hulvátská doktorka se do porodnice ještě jednou vrátila, ale protože jsem si stěžovala na její chování, tak už ji ke mě naštěstí nepustili.

Ta původní doktorka pak ještě volala, že jsme nedorazili na vyšetření, a že musím, tak jsem jí odbyla, že už jsme byli, a že mám vlastní lékařku. Strašně se divila.

Protože dcera opravdu hůř slyší, dokonce jeden čas to vypadalo opravdu zle, musíme chodit na kontroly. Naše ORL je sice naprosto úžasná, nedokážu si představit lepší, ale samozřejmě mi vadí, že dcera není OK, takže mě ta vyšetření opravdu netěší. Leda, když je to lepší, než minule...