Tutenstein,já jsem se k tomu postavila jak jsem napsala,tedy - 4.dítě jsme počali spolu,je naše a ještě osobněji - je také moje,mám právo i povinnost ho chránit,nemůžu ho jednoduše "zmačkat a vyhodit" jako nepotřebný papír,jen proto,že přišlo podle různých kritérií nevhod. Jeho táta je můj manžel a neopustím ho,nevyháním ho,takže já jsem neměla v čem volit. Volba byla na manželovi -jestli zůstane nebo odejde. Musela jsem být připravená i na to,že fakt odejde a zůstanu sama s dětma,přestože jsem tomu nějak nemohla uvěřit z toho,jak ho znám. On je někdy prchlivý a nevyrovnaný,zároveň i dost citlivý,což se nevylučuje. Pravda je,že tohle jeho jednání mě opravdu tenkrát hodně znechutilo a procházela jsem si těžkým obdobím. Protože náš vztah má ale dost silný kořínek,zvládl on,že se stane otcem i čtvrtému dítěti a já jsem zvládla mu jeho scény odpustit.Hodně mi v tom pomohlo právě to,že opravdu toho,jak se choval litoval a prosil mě za odpuštění. Už to nevytahuju a těším se z toho,když vidím,jak se mají se synem rádi.