Druhým se radí snadno, rozhodnout a vyřešit to můžeš jen ty sama.
Někdy je možný vztah i zachránit, ale je třeba něco dělat, problémy si uvědomovat a řešit, komunikovat, nenechávat je být a nezakopávat je roky pod koberec. Přemýšlet o příčinách, uvědomit si, proč jsi si vůbec takový vztah pro svůj život zvolila (protože nic se neděje náhodou), co děláš špatně ty, proč se ti to děje. Vždy jsou na to ale potřeba oba, aby se něco někam posunulo a vždy má jeden právo říct "takhle už dál jít nechci". Děti se tomu přizpůsobí, ať je to jakkoliv, základem jsou šťastný a spokojený rodiče, jestli spolu nebo každý zvlášť, není tak důležitý.

Rozchod, jak někteří radí, sice může možná v tuhle chvíli pomoct rychleji, ale tím rozhodnutím by sis měla být jistá především ty. A taky pokud ty sama v sobě něco nezměníš, budeš se v tom plácat dál, i když sama.

Mně to trvalo dlouhých patnáct let partnerského života, než jsem svůj život začala skutečně přebírat do svých rukou. Takže tvoje váhání chápu a neodsuzuju. Všechno má svůj vývoj.