Otázka je, jestli od psychologa nečekáš moc? Respektive dostat se do stavu, jako byl před traumatem. To si myslím, že je nereálné.
Ve skutečnosti jsi své trauma zpracovala moc dobře, dokážeš fungovat ve vnějším světě tak, že ti to nezabránilo mít sebevědomí /nebo to alespoň úspěšně hrát - to ale dělá dost velká část lidí/, procestovat svět, založit úspěšnou firmu, najít si ne násilníka a ponižovače, ale zřejmě empatického muže, před kterým nemusíš tohle trauma tajit, dokonce to chápe, přenese se přes to, že si sex neužíváš.
Pravda, sex - to je asi jediné, na čem by se dalo v tvém případě pracovat - terapie a zlepšení, protože - přemazat paměť /pokud nebudeme mluvit o alternativních technickách, ne psychoterapii nelze/ - čili střípky vzpomínek se budou objevovat i tak.
A podle mě je v tobě nabouraná prazákladní důvěra v rodiče jako skály, opory, to ti chybí. To způsobuje, že když máš větší zátěž, cítíš se jakoby sama, bez opory, bez pevných kořenů.
Jednou jsem tady na nějaké diskusi, psala, že tohle bohužel jde těžko změnit, musel by to být terapeut ne na vykecání, ne na rozbor, ale někdo, s kým si člověk vytvoří hluboký dlouholetý vztah, získá pocit akceptace jako od moudrého rodiče. Získá stabilitu, potvrzení své "správnosti", toho, že nemá žádnou spoluúčast na tom, že je v zásadě dobrý a akceptovatelný.

A jistotu, že u něj může hledat citovou oporu /protože to je taky důležité, i dospělé děti se vrací za svými rodiči, když si nabijou čumák, vyplakat na rameno - ten pocit, že je kam jít, že ta základní jistota funguje je za normálních okolností narušený až ve vysokém stáří rodičů, když přestanou fungovat - třeba Alzheimer, nebo jejich smrtí - to pak každé dítě, kde byl funkční vztah nese špatně, protože jak říká "najednou jsem si uvědomila, že už jsem na světě sama - byť s manželem, děti, ale bez biologických rodičů, neměnných opor, které se za člověka postaví, i kdyby spáchal kdoví co/.

Tu akceptaci, potvrzení možná může člověk získat i jinde než u rodičů, ale musí mít velké štěstí na člověka, se kterým si sedne, který k němu bude mít opravdu vřelý vztah /nejlepší starší člověk nebo nějaké společenství/ a citově z toho člověka vytáhne.

Protože se jedná o city, pocity, ne o rozumové zpracování, to Termix zpracovala dobře.

Já se současně s Monty obávám, že takhle daleko se člověk se standartním terapeutem vůbec nedostane, to by musel mít velké štěstí na člověka.
A pravda je ta, že člověk, který to má rozumově zpracované je schopný to vcelku kočírovat - jako Termix.
Terapie ale znamená velké rozhrábnutí i kdyby ten terapeut byl dobrý. A je otázka, pokud je člověk v současné době funkční, jestli je ta pravá doba na to, nechat se rozhrábnout do hloubky a znovu rozebírat už v sobě rozebrané. Taky by mohlo následovat i když přechodné slušné zhoršení stavu.

Na závěr - částečně si myslím to, co Monty, u psychologa se vybrečet, vypovídat, svěřit, může rozkrýt věci, které si člověk neuvědomoval, ale u standartní terapie bych nečekala, že ze mě udělají člověka, který bude vnitřně jistý, bude takový jaký by byl, kdyby to trauma nikdy neměl. Musel by dát citové opory a doplnit deficit, nahradit třeba ty dva rodiče, co selhali -jeden zneužíval sexuálně, druhý citově.
Vždycky tam bude chybět ten pocit opory v základních jistotách /rodičích/, akceptace jimi, že já jsem ta správná, není ve mě nic špatného. Pokud tohle někdo dokáže dodat, pak by byl člověk úplně uzdravený, jinak ne.