Kudlo,
ty máš nějaký divný představy, holka.
Proč by to někdo měl "donekonečna rozebírat"? Myslíš, že to takhle někdo dělá? Tak možná jo, ale to už se bavíme o úplně o jiném druhu "traumatu".
Mám hodně dobrou kamarádku, která měla dětství poměrně na prd, její matka je vypečený kousek, takže do dospělosti přišla zdrblá, nejistá, dělala dost kravin. Jediný, co chtěla, bylo najít si stabilní vztah a najít tu citovou oporu. Nechtěla o tom s tím člověkem furt mluvit, proboha. Chtěla to cítit. Trvalo to, ale nakonec se jí to povedlo, v nějaké spolupráci psychologa, přátel, její vlastní snahy... ten partner do toho byl zatažený minimálně. Zpočátku to pro něj asi nebylo lehký, projít tím, ale právě TO, že to ustál a byl s ní, zůstal s ní, byla ta nejúčinnější pomoc.