Antheo,
no právě - a tolikrát jsem to viděla kolem sebe, ať už šlo o zdánlivě banální věci jako "mám moc velkej nos a tlustý stehna, nikdo mne nebude chtít" nebo o složitější problémy spojený s blbým dětstvím nebo jinou traumatizující zkušeností... ve chvíli, kdy ti lidi našli svoji jistotu, tak se úplně rozzářili, změnili, a to předtím byli často u psychologa jak doma, jezdili na všelijaký semináře, leželi v knihách... a stačilo najít ten pevnej bod a bylo to vyřešený.


Jo, najít to NĚCO nebo TOHO někoho. Citový opěrný bod. Proto jsem napsala, že náhradu té opory může být někomu třeba klidně i křesťanská nebo jiná komunita. To podle povahy.
Ale jistota, opora, vztah - to je něco jiného než náhled.
Myslím, že po léčebnách a ordinacích je opakovaně spousta lidí, co mají svá traumata rozebraná do alelujá, ale stejně se nejsou schopni od nich oprostit.
Takže jen v tom správném rozboru to až tak úplně nevězí. Jako ve všem padesát procent je snahy /třeba práce na sobě, terapie/, dalších padesát procent je štěstí nebo smůla /třeba natrefení na špatného partnera, který problémy spíš upevní a fixuje, nenatrefení na správné životní okolnosti/.