Termix, už je tu spousta příspěvků, které jsem nečetla, tak je možná tento příspěvek už zbytečný. Ale chtěla bych Ti napsat, že se Ti pomoct určitě dá. Já sama jsem měla traumatický zážitek s jedním rodičem před 26 lety. Od té doby jsem pořád celkem slušně fungovala, ale leželo to ve mě jako kámen pořád. Až teď cca rok chodím pravidelně na psychoterapii a musím říct, že cítím velkou změnu - sice jsem za tu dobu vyplakala kyblíky slz, ale dovolila jsem si konečně prožít spoustu emocí, které jsem tehdy jako dítě prožít nedokázala a přitom k tomu, co se mi stalo, patří. Nejdřív jsem si vybrala psychoterapeuta, který mi neseděl - poznala jsem to do cca 5 sezení - neměla jsem pocit důvěry, pocit, že se můžu otevřít, asi 3x jsem si všimla, že mě asi neposlouchal co jsem mu říkala. Teď chodím k terapeutce, u které jsem si od začátku byla jistá že to je ono a i když to hodně bolí i po tolika letech, tak fakt makám a jednoznačně to stojí za to. Nejde o to se jen tak vypovídat na pár sezeních, jak píše třeba Monty, ale hlavně o to, že dítě prostě není dospělý, myslí jinak, cítí jinak, prostě je jiné a repertoár možností jak reagovat má prostě menší.A třeba vyrovnat se s pocitem, že milovaný tatínek, který má dítě chránit, mu místo toho připravuje takovéhle věci, je podle mě tak nestandartní situace, že to dítě samo zvládnout nemůže. Dítě reaguje aktuálně pro něj nejlepším způsobem - často třeba celou věc natolik vytěstí, že si to v budoucnosti fakt až skoro nepamatuje...to ale neznamená že se to nestalo. Pocity viny za celou záležitost bývají u traumatizovaných dětí hodně časté. Neříkám že je psycholog čaroděj, ale když si dovolíš projít všemi věcmi, které s tvým trápením souvisí a s někým je sdílet, tak můžeš najít alespoň částečný klid. Držím palce!