Termix, myslím, že by ti psychoterapie mohla pomoct. Nezažila jsem to, co ty, nicméně jsem si s sebou z dětství taky jistý odkaz nesla. Hodně jsem toho překonala, odžila, netroufám si říct, že všechno, on se vždy ještě kousek vynoří. V mládí jsem absolvovala psychoterapii, zpětně vidím, že jsem si tenkrát přesný důvod neuvědomovala, přišlo mi to banální, střídaly se mi pocity, že vlastně o nic nejde, nicméně mě to průběžně podvědomě pudilo k tomuhle řešení. Ona ta duše nemá moc prostoru, jak projevit, co by potřebovala, když se člověk celý uzavře a obrní rozumem (třeba i proto, že to je jediná možnost, jak přežít).

Ta terapie byl první velký krok, který mi pomohl k mnohem lepšímu životu. Já jsem tenkrát vlastně ani netušila, jak hezký může život být - to je na tom podle mě jedna z nejzáludnějších věcí, že člověk neví, co mu uniká, protože nemá ani tušení, že to existuje. Absolvovala jsem časem i jisté alternativní metody, už jsem tu o nich psala, ta psychoterapie byla individuální i skupinová, celkem asi 3 roky.

Přeju ti hodně štěstí a odvahy překročit svůj stín. A taky sílu a abys pocit úlevy z odvaleného balvanu a zbavení se pocitu viny (který je sice naprosto nelogický, nicméně oběť jím bývá často téměř dušena).