Jsem naprosto přesvědčená, že ano. Nerada se otevírám psychologům apod. lidem, obecně nemám ráda velké nimrání ve své duši, ale přesto jsem měla problémy (aniž jsem tušila, odkud pramení ten prvopočátek), které vyvrcholily mou přepracovaností a panickou poruchou.

Terapie mi pomohla pochopit, proč jsem na sebe tak náročná, že bych ráda zvládala ne jednu firmu, ale rovnou dvě, rodinu, studia, domácnost.. všechno.. ideálně na 100% ne-li lépe.
Věděla jsem, že tenhle zápřah není normální, natož pocity nějaké nedostatečnosti, věděla jsem, že se potřebuji nějak ocenit, docenit a odpočívat. A to vědění mi bylo naprosto k prdu.
Vlastně až když jsem pochopila, proč se tak cítím, ulevilo se mi. A k tomu mne zcela náhodně dovedl psychoterapeut, ke kterému jsem šla s panickou poruchou.

Myslím, že když najdeš terapeuta (a nestává se, že to klapne hned napoprvé, přesto bych ti tohle štěstí moc přála), kterému budeš důvěřovat, jsou velké šance.

On to za tebe nevyřeší, ale může ti pomoci otevřít různé cesty a nabídne směry, kterými se ubírat, abys sice na minulost nezapomněla, ale aby ti nepřekážela, neubližovala.
Jsi velmi šikovná a statečná žena. Ale pomoc zcela jistě možná je. Jak jsem psala, jsem o tom přesvědčená, že to malé dítě v nás si s sebou neseme celý život.