Myslela jsem to tak, že někdy si partner neuvědomuje, co je pro druhého důležité.
Někdy k tomu důležitému musí být dva (povídání, sdílení, kontakt, mazlení, milování...). Pokud jeden potřebu soustavně odmítá, druhého to frustruje.
Možná, že ten, kdo odmítá, má jiné životní priority, nebo přestal mít rád, nemá o druhého zájem, může mít jiný vztah, může toho být víc.

Bylo by ale dobré, aby si ten odmítající uvědomil, že to ten druhý může akceptovat a smířit se s tím, že se může dlouhodobě snažit o změnu, ale že to nemusí být donekonečna.
A uvážit, co s tím, zda to vůbec chci měnit, nebo zda mi už na partnerovi nezáleží, nebo zda mám jako prioritní jiné věci. A uvědomit si, že riskuji partnerskou krizi nebo rozbití rodiny.
Věřím, že někdo může mít takový odpor k sexu (jako k takovému), nebo k sexu s tím dotyčným partnerem, že rozpad partnerství je vlastně vítaným řešením.

No, není to jednoduché ani pro jednu stranu.

jenže nedávno tu byla diskuze o tom, že chlap byl vždycky prosebníčkem a najednou ...nic. Co se stalo? Je za tím milenka, nebo už dotyčnou nemiluje? Jí najednou ty intimnosti chybí. Kéž by si to uvědomila dřív.
Tož asi tak...