Dari to je strašně složitá problematika. Někde je dítě nechtěné, někde má matka radši sourozence a vleče se to celý život a dítě jí to zazlívá.
Někde matce vyhovuje mít "malé" dítě a problém začne, když roste a projevuje úplně jiné duševní založení než matka.
Některé matky nechtějí nechat dítě "vyrůst" z vlastních duševních důvodů, jiné začnou s dcerou třeba soupeřit /třeba kvůli tomu, že je mladá dcera podvědomě ohrožuje, protože je mladší, atraktivnější/.
I tak to v životě chodí.
Moje máma například vždycky byla šílený dominátor, i hrnečky v kredenci musely být postavené tak, jak to chtěla ona. V podstatě z pohledu vnějších lidí byla hrozně hodná - takový ten typ, co chystá svačiny, pořád pracuje pro rodinu. Ve skutečnosti to byla jen jedna stránka věci, druhá byla, že nenechala lidi kolem sebe svobodně dýchat, vysloveně nebyla schopná pobrat a respektovat, že má někdo jiné myšlení, názory na život. Až odchodem z domova jsem se hodně psychicky vyvázala a našla sama sebe, pak mi teprve došlo, jak mi kolikrát škodila.
Dodneška jí zazlívám i to, že si na mě nenápadně dost honila triko, aby si připadala lepší, skvělejší, shazovala mě ale takovým šikovným způsobem - jako "no jo malá blbá, bez zkušeností", nic takového aby se vysloveně shodila. Ale bylo to soustavné a dneska mám pocit, že možná i vědomě cílené, nebyla v tom až tak nevinně.
Taky jí zazlívám, že jsem od ní nepřevzala dobrý model partnerského vztahu automaticky, musela jsem se ke spoustě věcí dohrabat a na značku ideál jsem se nedostala dodnes.
Dnes to vidím tak, že se správnou výchovou k sebevědomí aj. by mě ušetřila devadesáti procent problémů, které jsem kdy měla.
Ale vlekla si zátěž zase od své matky, tak je otázka, nakolik za to člověk může a nakolik se na každém podepsali jeho předchůdci.
Dneska už dominátor tak není, nemá na to energii, ale mít jí, válcovala by i dneska.

Výchova je stejně hokej, někdy člověk udělá maximum a nevyjde to, jindy výchovu fláká a dítě má dobrý kořen a vychová se a prosadí v životě samo. Lepší je od dítěte nic nečekat a bohužel druhému do hlavy člověk nevidí, někdy člověka některé věci deptají, přitom ten, který deptá si myslí, že dělá jen to nejlepší pro toho druhého. Je to i o vnímání, povaze, prostě alchymie.