u nás ta myšlenka "zrála" asi dva roky, co jsme věděli, že svoje třetí už nechceme, ze zdravotních důvodů, ale že chceme třetí dítě, takže si adoptujeme.
další rok jsme pak ještě čekali na podání žádosti, než úplně vypipláme svoje děti a až jsme byli přesvědčení, že už to půjde, tak jsme podali žádost o adopci, přitom jsme změnili na pěstounství, protože při dvou dětech valstních v našem kraji nehrozí adopce, miminka už vůbec ne a my jsme chtěli aspoň batole
na přípravě jsme si srovnali myšlenky, k tomu to má být, trvalo to od podání žádosti rok a půl, než jsme si jeli pro nejmladšího

doporučuju počkat, nechat manželovi dostatek času, musí se s tím sžít, musí si třeba něco zjistit, váš vztah musí být hodně stabilní taky musí vaše děti být schopný chápat, o co jde a případně říct dsvůj názor, který musíte respektovat, nejste tna to jen vy dva, ale celá rodina (nemyslím tím prarodiče a další, to sice zamrzí, když nesouhlasí, ale co se dá dělat - ti si můžou zvykat postupně až na konkrétní dítě)

a až se rozhodnete, podáte žádost a zase máte fůru času, při přípravě máte možnost se zase ptát, setkáte se s někým, kdo má zkušnosti, budete mluvit o problémech, které můžete potkat (a je jich víc než dost), i tam máte ještě pořád možnost si to rozmyslet a odejít

je to složitější než se rozhodnout pro vlastn dítě, i kdyby mělo být páté, toto je opravdu jiná situace, to dítě z vás nemá ani kapku a je to tvrdý ořech, ale zase ta radost, když se daří, ta je velká :)

ale chtít musí všichni a taky se domluvte, ejstli budete ctít holku nebo kluka, věk, zdravotní stav - trochu výhoda, i když pochbná, vzhledem k tomu, že ty děti mají deprivaci a kdoví, co všechno si nesou, o čem netuší nikdo nic

pozor taky na to, že manžel může mít třeba jen strach, jak by adoptě přijala jeho rodina, u nás ten problém byl (případně na meil) a tak tvrdí, že on sám nechce, bojí se

a takových důvodů může být moc, je potřeba hodně mluvit, ale pak nechat čas bez mluvení na rozmýšlení