Nikomu neberu představu o spolužití páru, ale sama jsem vdaná byla přes 40 let a opravdu nás rozdělila až manželova smrt po jeho 8 leté nemoci, po všech letech "tučných i hubených". Mně manželství připadalo normálním vyústěním naší lásky, pětiletého vztahu před manželstvím. Tehdy ovšem nebylo tak jednoduché si společně pronajmout byt a žít spolu bez oddacího listu, ale v mnoha situacích to, že jsme manželé pomohlo. Myslím si tedy dosud, že, obecně, pokud jsem schopna si s někým pořídit dítě, měla bych být i schopna ho pojmout za manžela. Jinak je to dost nezodpovědné, vyjímky ovšem připouštím i já, pokud žena chce být svobodnou matkou bez soužití s jeho otcem. Moji mladí přátelé se letos budou brát po 13 letém spolužití, protože je neustále přemlouvá jejich 10 letá dcera, kterou oba milují a jsou jí dobrými rodiči. Dospěli k tomu také po mužově nemoci, kdy měla žena problém v nemocnici dostávat informace o zdravotním stavu muže.