Ono asi jak v které fázi života...
Když jsem byla mladinká - 1. vztah, vdávat jsem se nechtěla, protože mi přišlo, že jsme moc mladí, že nemůžeme reálně vědět, že nám tenhle vztah opravdu desetiletí vydrží, i když nám to třeba teď klape (a byla to pravda). Ze stejného důvodu jsem si s ním nechtěla pořídit děti (to pro mě byl a je dodnes mnohem větší závazek, než ta svatba). On byl ten, kdo stál o obojí, soudím, že proto, že sám úplnou rodinu neměl od malinka a viděl, že naše (široká) rodina funguje. To byly čistě důvody psychologické.
Mezidobí jsem měla kratší vztahy, kde ještě nedozrál čas o tom přemýšlet.
Dnes se vdávat nechci z těch ryze praktických důvodů, i když všechny by asi byly řešitelné, ale stálo by to mnoho a mnoho energie a času, což nemám pocit, že mi vyrovná "výhody" manželství. Psychologicky - když by se teda daly úspěšně pořešit všechny ty praktické potíže - bych se asi možná i vdala - vlastně by mi v tom bránil jen strach z rozvodu, čímž nechci říct, že rozchod je méně bolestný, jenom spíš je jednodušší. Lidi také pořád ještě snáze vnímají, když se někdo rozejde, než když se rozvede.---
Myšleno - když si budu hledat nového partnera a řeknu mu (ve svém věku), že jsem před ním měla tři chlapy, se kterýma jsem pár let chodila a pak jsme se rozešli, tak to bude v klidu, bude rád, že jich nebylo 20 a na druhou stranu, že nejsem nějak fixovaná na jednoho chlapa...
Když mu ale řeknu, že jsem (ve svém věku) potřetí rozvedená, tak se mu rozsvítí veliký červený vykřičník a řekne si, že je něco špatně...
Obráceně bych koneckonců posuzovala chlapa i já, asi by mu dalo velkou práci mě přesvědčit, že mu mám dát šanci... Brala bych to, že je nějak moc hrrrr, že se hned žení, zas hned rozvádí - toho prvního jako že přirozeně hledá životního partnera, neboť je jasné, že každý vztah nemusí vyjít a byla bych ráda, že už si pár žen vyzkoušel (a přitom že není žádný Casanova) a že nebude naivní idealista...
Jo a jestli to znamená, že nevěřím našemu vztahu, tak je to možná pravda - ale ne kvůli tomu vztahu jako takovému - já jsem naprosto přesvědčená, že můj současný "muž" je nejlepší, jakého jsem v životě potkala a udělám všechno pro to, aby nám to vydrželo, ale VYJÍT do konce života to prostě nemusí. Sorry, takový život je a byla bych káča pitomá naivní,kdybych si myslela, že to dokážu ovlivnit a že když já budu chtít, tak spolu zůstanem až do smrti. A v tom případě budu radši rozejitá, než rozvedená.
Kdyby mě požádal o ruku, hodně bych se divila a ptala se (možná jen sama sebe), co se stalo...
Já bych o svatbu stála snad jen v případě, že z těch praktických důvodů bych to viděla jako potřebné.
O svatbu s ním jsem stála vlastně jen, když jsem byla těhotná, tam mi "psychologicky" bylo líto, že mě o ruku nepožádal, ale jak pominuly hormony po šestinedělí, tak jsem zase tam, kde jsem byla předtím