Měla jsem v bouračce osmileťáka a zpracovával to asi rok (jel s babičkou po hlavní, a z postranní ze stopkou jim vyjelo auto odbočující do leva - vzhledem k tomu, že tam je fakt stopka, tak naprosto nečekaný).
Syn měl plastiku nosu (jízda sanitkou do nemocnice, rentgeny hlavy, zdlouhavé šití).

Řešili jsme to tak, že jsme se s ním o tom bavili, když chtěl. Jednak potřeboval, abychom uznali jeho strachy a obavy, ale zároveň jsme se ho snažili přesvědčit, že pro bezpečnost děláme dost - a že je dobré, že měl pásy (že nevylítnul z auta), že ať si všimne že auto bylo na odpis, ale třeba naše auto (čtyřkolka) nevlítlo do protisměru, nechytlo smyk, zůstalo stát na místě. Jemu pomohlo rozebrat co se stalo, proč se stalo, a konstatování, že to ještě pořád dopadlo docela dobře. Že to nebyla jeho vina, ani vina babičky. Po čase ho začalo znepokojovat, že si nepamatuje, jak k nehodě došlo - pamatuje si, že vyjížděli z domova a pak že seděl na chodníku ošetřovali ho. Takže jsme vysvětlovali i to, že je to normální, že to byl tak "strašidelný" zážitek, že se hlava rozhodla to zapomenout (on má naprosto sloní paměť, takže to, že najednou si něco nepamatuje, ho šíleně rozhodilo). Musíme jezdit opatrně, ječel i když mi blikla oranžová a já začala prudčeji brzdit. Takže zase vysvětlování, že když mi blikne oranžová, tak musím začít stavět, právě proto, abych nezpůsobila další nehodu, abych nebyla v křižovatce když těm druhým klikne zelená.

Tohle trvalo několik měsíců, pak byl nějakou dobu klid, ale jak se přiblížilo výročí nehody, tak o tom zase několik týdnů poměrně intenzivně mluvil.

Takže za mě - uznat, že to byl nepříjemný zážitek, že má nárok se bát v autě. Vysvětlovat, co vše děláte pro to, aby se to neopakovalo (dám si pozor na náledí, budu jezdit pomaleji, máme pásy / sedačky, máme airbagy, máme bezpečné auto). Bavit se s ním o tom kdykoliv on bude chtít, neodbývat ho, nebagatelizovat.