já úplně chápu, že babičky jsou rozmazlovací a že není správně jim kecat do toho, jak si to ´babičkovství (a dědečkové dědečkovství) nastaví

jenže to si může dovolit ten, kdo má babičku kousek dál, pokud se s ní vidí dítě jednou za týden, tak bych to neřešila

u nás je situace jiná - bydlíme v jednom RD, a ještě nedávno jsme měli společnpu chodbu - teda nedávno, dokud byli kluci malí

a každá cesta ze školky, na procházku, z procházky... prostě kdykoliv jsme šli ven nebo z venku, pokaždé se na chodbě "náhodou" objevila babička nebo děda a v ruce měli "náhodou" nějakou lentilku nebo bonbón
stačilo dítě poslat do skepa pro okurky před obědem a ono přišlo s bonbónem v puse
a mohla jsme se urozčilovat, nepomáhalo nic, až zákaz a to velký, bohužel i s hádkou, kluci mohli jen pod dohledem k baničce a dědovi, prootže ti neměli rozum, nebo ho aspoň dočasně nepoužívali
moji sourozenci se na mě za to zlobili, byli bezdětní, já jsmem řešila ve 3 letech zkažený přední zuby nejstaršího a věčně nezájem o oběd - přece jedna lentilka nemůže nic ovlivnit
trvalo to sice pár týdnů, ale zvykli si, začali respektovat, a nebo možná kluci vyrostli a pochopili a už odmítali oni, nevím, každopádně teď babička ani děda další vnoučata takto nerozmazlují, dokonce ani ta vnoučata, ke kterým jezdí jednou za měsíc - to je ta nevýhoda prvních vnoučat, musí se to na nich naučit nejen rodiče, ale i prarodiče

a ještě aby tu byla i pomluva dědečků, náš děda kupoval jednu dobu mýmu synovi snad denně malý autíčko, fakt jsme se za to zlobila, pak si na mě stěžovali naši mé starší sestřenici na nějaké návštěvě a ta jim řekla, že se mi nediví a že fakt má děda mít rozum, a ejhle, řekl to někdo jiný než já a od té doby byly hračky zase jen k příležitostem

někdy mám pocit, že je potřeba nastavit hranice dětem i prarodičům - teď je všechno v pohodě, už dost dlouho a naopak naši vidí, jak "strašní" jsou druzí prarodiče jejich dalších vnoučátek a tvrdí, že takoví oni nikdy nebyli :)))))
jak je ta lidská paměť krátká a přizpůsobivá