Nabízí se ovšem otázka, že když ten člověk je sám v dětství deprivovaný a dokáže se vybičovat aspoň o stupínek výš do toho kamarádství, jestli to vlastně není superúspěch, i když to zdaleka není optimum. Protože vlastně rozdává z něčeho, co sám nemá a možná nemá ani představu, jak by to vlastně mělo vypadat.

Tj. aspoň nepředá svému dítěti frustraci v takové míře, jaká se dostala jemu. Což musí být velmi těžké, protože vlastně ani neví, co přesně by měl předávat.

Ovšem přesvědčování, že je to vlastně úplně jedno, je bohužel smutné a je totálně mimo. Za férové bych pokládala něco ve smyslu "sám jsem to měl doma dost divné a nepřináším si žádné vzorce, které bych považoval za použitelné, tak dělám to nejlepší, čeho jsem v dané chvíli schopen".

Ostatně kde bereme jistotu, že správný je jedině ten "rodičovský" přístup a ne "kamarádský"?

Osobně si myslím (i když exaktně změřeno to nemám) , že spoustu chyb, které nasekáme, lze "překrýt" tím, že to dítě máme upřímně rádi a akceptujeme ho takové, jaké je. Člověk, který se cítí v zásadě milovaný a přijímaný, podle mě bude ochoten rodiči odpustit jeho nedokonalost, protože na jejím základě se naučí přijímat i nedokonalost vlastní a bude si jistý, že je hodný lásky i přesto, že dokonalý není.