Myslím, že je rozdíl mezi přirozenou obavou o dítě a úzkostí, která se na něj přenese.
Obavy o to, co by se mohlo stát, a z toho vyplývající bezpečnostní opatření jsou ku prospěchu věci, pokud dítě nějak zásadně neomezují. Např. my čtvrťáka pouštíme samotného do školy pouze, pokud máme informaci, že na opravdu nebezpečném a hnusném přechodu, kde není vidět ani dospělý a auta tam prostě nebrzdí, je policajt. Když víme, že není, tak ho vodíme. Zpátky jezdí autobusem (do školy se busem jezdit nedá, protože by musel použít podchod plný bezdomovců). To si myslím, že je normální obava o bezpečnost a z toho vyplývající důsledek.
Úzkost a strach je trochu něco jiného - máma za dítěteme neustále stojí, běhá, pomáhá mu i s obrubníkem, aby potomek náhodou nezakopl, pomáhá mu lézt na prolejzačku, aby nespadl, přes ulici ho nosí, aby se náhodou nevysmekl a ještě to komentuje slovy "nelez tam, spadneš a zabiješ se, podívej, na to seš ještě malej, určitě by sis ublížil" a tak. Tohle si myslím, že je zhoubné, protože dítě se nikdy nenaučí odhadnout svoje síly a možnosti a o to víc pak ty průšvihy přitahuje a stává se úzkostné a bojácné, nebo naopat totálně sebevražedně destruktivní (spoléhá na to, že ho maminka vždycky zachrání).

Teď být tebou si přeberu, do které kategorie tak přibližně spadáš a co tvoje úzkost pro dítě znamená, jaké má pro něj důsledky. Dusíš ho? Řešit s odborníky. Necháváš ho někdy si nabít kokos, i když máš třeba strach, aby se naučil hlídat sám sebe? Fajn, to je poz itivní.