Zuzko, je to určitě těžká a nepříjemná situace. Naprosto chápu, že syna vyhodit nechceš, na druhou stranu není možné takové fungování. Já bych se snažila se synem promluvit o tom, proč není schopen do té práce dlouhodobě chodit, jaké má důvody. Jestli ho profese nebaví nebo jestli je prostě líný vstávat a cokoliv dělat. Fungoval takto špatně i na učňáku? Probrala bych s ním, že není možné, abych živila dospělého člena rodiny, že na to jednoduše nemám a že takhle to v životě prostě nefunguje. Pokud je prostě jen líný a nechce se mu dělat, asi bych dala ten nůž na krk - do určité doby si najdi práci a přispívej na domácnost, ve které žiješ. Pokud se seknul ve výběru profese, podpořila bych ho v nějaké případné rekvalifikaci, ale opět s tím, že u ní bude alespoň na brigády chodit a holt se podílet na financování jeho potřeb. Probírala jsi s ním, co kolik stéjí? Kolik by platil někde nájem, pokud by bydlel sám, kolik cca měsíčně by utratil za energie, jídlo, apod.? Zdá se, že tvůj syn nemá vůbec představu, asi považuje za samozřejmé, že se na ničem vůbec nepodílí.
Můj nejstarší syn letos maturuje. Na můj vkus má celkem náročné životní potřeby, ale už dlouhodbě má brigádu, kterou si svoje věci financuje a letos přišel i s tím, že si bude sám financovat i dlaší věci, které jsem zatím pokládala za své, vzhledek k tomu, že zatím studuje. Naprosto přesně ví, co kolik stojí, plánuje od příštího roku vlastní bydlení. Navíc ví, že s koncem školního roku končí naše kapesné a musí se starat sám. Pokud půjde na VŠ (což chce) samozřejmě mu pomůžeme, ale neexistuje, že by se doma válel a my všechno financovali. Chce to s klukem o věcech mluvit a mluvit, oni jsou občas fakt nedůvtipní (lehce řečeno). Ten náš mi také přijde občas řádně rozcapený, ale většinou stačí ty věci v klidu probrat, ukázat konkrétně, informovat o dalších nákladech. Ten náš se pak i zastydí...Musí ale vidět, že to myslíš vážně, že neslevíš a že jiná možnost není. Jak se k celé situaci staví tvůj současný manžel a jak otec syna? Podpoří tě?