Vítej do klubu, syn to samé, s vývojovou dysfázií, v květnu bude mít 4 roky. Dnes scéna proto, že jsem ho do školky nenechala jít samotného po schodech, ale sešla do druhého patra s ním, měla jsem jet ze třetího výtahem podle jeho přání.

Co dělám? Nic. Prostě ho drapnu a odnesu nebo počkám, až se vycuká, kolikrát jsem myšlenkami někde jinde jen abych na něj nebyla zlá. Jsem celkem neústupná, ale nedrtím ho, většinou se rozbrečí, že chce tulit, tak potulíme a nějak se z toho vymotáme. Kolikrát jsem večer úplně vyšťavená, je to náročné, ale zjistila jsem, že když jsem moc tvrdá, trestám a křičím, jen se tím sama vyšiluju, nikdy to nepomohlo. Natož plácání na zadek, olej do ohně. Asi ze mě po mateřské bude mistr meditace a vnitřního klidu, i vycházková chůze se blíží meditační chůzi vippasány...

Nejhorší byla návštěva školky před nástupem (státní školka) jestli s tou dysfázií může.,On se na něčem zasekl a hejkal tam, knoural i křičel, ředitelka i učitelka na mě koukaly ve stylu s takovymhle do školky? Ste se pomátla?? A cestou domů ječel a ječel a odmítal odejít z ředitelny, že chce do školky, myslel si, že tam budou děti, já ho táhla a brečela jsem, ostudou a představou roku s nim 24/7, je fakt náročný. Táhla jsem ho tak bezhlavě domů za ruku a neohlížela se, domů jsme přišli bez bot a s odřeným palcem, jak odmítal udělat pořádně krok. Jednu chvíli jsem ho fakt i nenáviděla. Najednou jsem se na nás podívala a nenáviděla sebe a jeho mi bylo líto. Od tý doby se ty záseky snažím prostě nějak překlepat za co nejmenších škod na mentálním zdraví obou stran.