Teď možná napíšu blbost jo, ale naši nidky nikam s opačným pohlavím nechodili sami. Vyrostla jsem v tom a je to pro mě tudíž přirozený a normální. Asi kdyby to bylo u nich běžný, tak by mi přišlo normálního zas něco jinýho. Jsem tím silně ovlivněná a tohle jediný považuju za správný. A buď je partner stejnýho ražení, pak problém není anebo to má trochu jinak a pak je potřeba určit hranice tak, aby se ani jeden necítil omezenej nebo smutnej. Pokud mi teď muž tvrdí, že mu to neschází (a není za tím jen to, že to nedělá teda kvůli mě), tak mu to věřím. Schválně si ho občas dobírám, jak dlouho mu to "nescházení" vydrží, neustále mě přesvědčuje, že se mýlím, když si tohle myslím. Je spokojenej, pivko si dá na zahradě doma, když teda přijedou i ti dva a narazej na sebe, tak si ho daj ve třech a je spokojenej. Nikdy neřekl, sakra tamhle s tou jsem se dlouho neviděl, měli bysme jít posedět.. Neschází mu to prostě. Neříká to ani o chlapech, ani o ženskejch.