Dcera to tedy neměla takhle zlé, ale zaseknout a vztekat se, když nebylo po jejím, uměla taky. S oblibou na veřejnosti. Tak jsme vymysleli "zvířátko", které ji v takové chvíli kousne a nutí ji řvát a ječet a vztekat se. (Jako že za to nemůže ona, že to je "něco" mimo ni - ono to tak v podstatě je). O tom jsme s ní mluvili, když se zrovna nevztekala, povídali jsme si, jaké to zvířátko je, kreslili jsme ho atd. (vyšlo z toho něco jako E.T. ). A řekla jsem jí, že když se do ní zvíře zakousne, musí ho zkrotit ona sama, nikdo jiný že na něj nemůže. Když se pak vztekala, mluvila jsem na ni ne jako "ty zas ječíš" ale "už tě zas kouslo zvířátko, zažeň ho" nebo "zaženeme ho". Postupně to pomohlo, pak při prvním náznaku už stačilo říct jen "pozor, zvířátko" a vzpamatovala se. Přes to nakreslené zvířátko jsme za každý takový úspěšně zvládnutý incident (tedy zpočátku spíš "úspěšně" než úspěšně) lepili z černého papíru jednu mříž - ani jsme je tenkrát myslím nedolepili všechny, pomohlo to dřív.
BTW, dnes je jí jedenáct, urážet se umí doteď, ale "zvířátko" funguje pořád - dneska se tomu už obvykle rozchechtá, ale i tak je pokoj.