Jak reaguješ ty - zůstáváš klidná nebo se necháš vytočit? Nechá se posadit na klín nebo obejmout, když se vzteká? Pokud ano, pomůže mu to se uklidnit?

Už dřív mě napadlo - jak jsou děti jako naše zrcadla a nejvíc se učí nápodobou - jestli ta jejich (příšerná) umanutost není odrazem naší (bohulibé) důslednosti

Náš předškolák má taky velké rezervy ve zvládání emocí, asi na to má ve svém věku ještě nárok, je to individuální. Důležité je zůstat klidná a pokud je to možné, vzít ho na klín, obejmout. Často to možné není (vařím, visí na mě mimino... znáš to). Tak prostě aspoň zůstat klidná, nepřilévat olej do ohně. Nejí sám, tak holt je o hladu, pokud není o hladu pár dní v kuse, hladem neumře - takže tohle bych nechala, jako že se to vyřeší samo. Ale jsou věci, které po dětech vyžaduju - aby se samy oblékaly/převlékaly, uklízely po sobě atp. Oblékání bylo příšerné, vypravování do školky, převlékání ve školce při příchodu, pak při odchodu, no hrůza 3x denně - válely se u toho, škemraly o pomoc, vymlouvaly, že to a to nejde, kňouraly, a hlavně se hádaly a vyčítaly, že jednomu pomáhám víc než druhému. Takže jsem rozhodla, že už nikomu pomáhat nebudu, obleču sebe a mimino a počkám venku. Je to asi 14 dní, ještě to občas zkoušejí, ale je to mnohem lepší a rychlejší.

Jinak vztekání toleruju a konejším hlavně tehdy, když je nějaká nová zátěž. Ta nemusí vůbec souviset se situací, ve které k záchvatu dojde, ta je pak jen pověstnou poslední kapkou, spouštěčem nahromaděného tlaku. Proto se děti vztekají a upadají do pláče hlavně doma, u mámy - je tam bezpečí, ve kterém se mohou uvolnit a dát průchod svým emocím. Pomáhá mi nebrat to jako útok na mou osobu, ale naopak vlastně poctu, že já jsem ten, komu důvěřuje a komu se takhle otevře (i když tohle hodně záleží na situaci).

Rozhodně se neuchyluju ke kupčení (když ty to, tak já to), a to ani v pozitivním ani v negativním smyslu (děti tohle na sebe nebo nás občas zkouší, někde to bohužel pochytily). Ani k odvádění pozornosti. Pokud něco potřebuje ven, tak ať to jde ven, je to lepší, než kdyby ho to dusilo uvnitř.