Ahoj,
ráda bych prodiskutovala svůj problém a slyšela i názor někoho jiného nezaujatého, abych byla lépe v obraze.
Situace u mě je následující: Před půl rokem jsem se vdala a za dva měsíce mám rodit. Momentálně bydlíme u rodičů, kde se začínáme pěkně nesnášet, protože dům není dvougenerační (a těžko by šel na dvougenerační předělat). Je to hlavně kvůli tchýni, která se do všeho míchá a na všechno musí mít svůj názor, na který se jí nikdo neptá. Finanční situace je taková, že platíme na tento dům půlku hypotéky (druhou půlku platí manželův bratr s partnerkou), je to dohromady 15000 měsíčně, a to už sedm let od jejího založení. Původní zámysl byl, že si tak budou spořit na důchod a barák bude jejích, ale je to blbost, protože my ty peníze potřebujeme hlavně teď. Takže rodičové tu bydlí v baráku 4+1 v novostavbě prakticky sami (až doteď, než jsme se nastěhovali) a platí pouze energie. dřív přispívali aspoň dvěma tisíci, ale před třema rokama přestali platit s tím, že už to nezvládají. přitom jsou výdělečně činní, nejsou v důchodu, a vím, že mají dohromady příjem něco kolem třicítky. Bydlíme tu už tři měsíce a poslední dva se vyhrocuje tak, že už to dál nevydržím. Až spadnu na rodičovskou, tak to budeme dávat taktak a ještě tady budu muset trpět rodiče. když jsme je požádali, jestli by nemohli zase něco přispívat (třeba něco jako je nájem), tak řekli, že bohužel nemůžou, že nemají. přitom vím, že si šetří na auto a podle toho, co vidím, že nakupují atd (třeba tchýně chodí dvakrát do měsíce k holiči, což ani já si dovolit nemůžu). manželův bratr už je taky naštvanej, protože za ty roky oba kluci mohli mít našetřeno nebýt toho baráku na stavebku a už jsme se mohli spolu s dalšími úsporami (mými a švagrové) zmoct na vlastní bydlení a placení vlastní hypotéky. Místo toho se nezmůžeme na nic a ještě jsme si vyslechli, proč se nemůžeme odstěhovat my. Takže vlastně po nás chtějí, aby jsme si platili někde nájem, živili dítě a ještě spolu se švagrem živili je a platili jim střechu nad hlavou. Vrcholem bylo, když jsme je žádali, aby barák byl přepsaný na manžela a na švagra, aby mohli uplatnit slevy na daních, když už splácí tu hypotéku, tak s tím dělali hrozný caviky a cukali se asi půl roku. Přijde Vám tohle normální???už nevím jak dál, protože mě čeká bydlení s rodičema, kde si nedokážu představit vychovávat dítě, aniž bych přišla o nervy (protože tchýně má vždycky pravdu a do všeho mi kecá) a hlavně vidina toho, že se to zlepší je pryč. Nebetyčně mě sere, když vím, že nebýt tohodle baráku, tak už jsme si s manželem mohli bydlet ve vlastním a splácet si svoji hypotéku. Místo toho, aby nám rodičové pomohli, tak nám tímto brání se postavit na vlastní nohy a spíš dělají, že se jich to netýká. Přitom mají peníze na to jít někam do podnájmu, abychom my mohli bydlet sami (švagra by jsme byli časem schopni nějak vyplatit, aby se mohl taky postavit na vlastní nohy, protože s manželkou už také plánujou mít dítě).Manžel si to všechno uvědomuje, ale pořád se k nim chová hrozně taktně, protože jsou to jeho rodiče. Můžete mi poradit, jak z toho ven? Cloumá se mnou taková zᡚť a nenávist vůči nim, že už se nedokážu přetvařovat, že je vše ok. taky se do toho přidaly hormony, protože chci mít nějakou jistotu a už dva týdny v kuse jsem v depresi, pořád zoufale brečím a bojím se, že to bude mít vliv na mimco. Prosím poraďte nebo aspoň napište, co si o tom myslíte, ať vím, že nepřeháním a že v tom nejsem sama. Přijde Vám to normální?Děkuju