To není póza, to je moje bytostný přesvědčení.
Nedávno jsem se na podobné téma bavila se dvěma kamarádkami. Jedna má stejný názor jako já, druhá je přesně ta hyperprotektivní matka, která se snaží dělat všechno "správně", takže nám dvěma matkám salámistkám, který nezakazujou dětem lentilky a nepočítají, kolik smí sníst piškotů, je jejích dětí docela dost líto.
Ta první má tři děti, který jsou v pohodě, i když taky nejsou všechny zcela standardní a jedno mělo docela velký zdravotní problémy a podepsalo se to na něm. Nikdy si nestěžuje, nekritizuje je, vidí je myslím celkem objektivně a má je ráda takový, jaký jsou, aniž by je cpala někam, kam nechtějí nebo z nich dělala to, co nejsou. Ta druhá si stěžuje furt a přitom má vcelku nadstandard, oproti té první.
Prostě někdo je zemitej realista a někdo úzkostnej plašan.