Je mi té upřímně líto. Nejstarší syn byl podobné ditko. Neblil teda a možná to nebylo až tak, ale přesně vím, jak se citis. Narodil se pridusenej. Taky výborně mluvil, výbornou paměť, zajímala ho matika. Na každy ne jekot, vztekani. Bylo to hrozne náročný. Kdyz se narodil druhej syn, byla jsem jak u vytržení z toho, ze dělal, co jsem mu řekla. Rada asi jediná, přežít. U nej se to začalo lámat mezi čtvrtým a pátým rokem. Dnes ma devět a fakt dobrý. Jde mu to hodně ve škole, je spolehlivej, ctizadostivej, ale řekla bych, ze ta nevyrovnaňost tam pořad někde je. Obavám se, ze nás čeká krutá puberta.
Co zkusit kineziologii? Ne ze by to zázračné pomohlo, ale tak nějak mě to uklidnilo- ze to není moje/naše vina. Stejně tak dobrý psycholog.