Já dobře, v klidu. Ve srovnání s mužem a dalšími příbuznými . Oni mají pocit, že to dítě musí utěšit, uklidnit, umlčet... nebo přeřvat. Já to beru jako výlev emocí - dá se jim volný průchod a nastane uvolnění, jinak by dítě bylo v tenzi. Je to vlastně pocta, že se dítě v mé přítomnosti cítí natolik v bezpečí, že si ten výlev "dovolí" (řvou kvůli konině, ve školce by si to nelajsli, ale ve skutečnosti je to jen poslední kapka a jde o celkové napětí-uvolnění). Pokud to jde, vezmu je na klín, obejmu. Ale někdy se samozřejmě stane, pokud je toho na mě moc (a jsem v tenzi, protože se na rozdíl od nich denně neuvolňuju ), že bouchnu, zařvu, i se rozpláču, i když to jen výjimečně.

U prvorozeného mi často blikne kontrolka s odkazem na porod a situaci po porodu (z mého pohledu trauma, z pohledu českého porodnictví norma), u něj beru ohled víc vědomě (u mladších dvou spíš intuitivně). Ve tvém případě jde však o něco mnohem vážnějšího (nejspíš jsi tu o tom psala, ale nevybavuju si, co přesně se vám stalo), potřebuješ pomoct, tvá dcerka potřebuje pomoc a volá o ni, ale samy to nezvládnete. V Ostravě působí Michaela Mrowetz, možná je těžké se k ní dostat, ale určitě bych to zkusila