Hodně věcí je tam inspirativních, třeba: "Rodič partner ví, že každé dítě se vždy nejvíc učí napodobováním a proto věnuje nejvíc času ve výchově tomu, aby sám žil takový život, kterým může své děti inspirovat a který od něj budou chtít odkoukat." Vadí mi tedy ta marketingová podoba - všichni úžasně a nepřirozeně usmátí a rozesmátí - ale hlavní vada je v tom, že to má, myslím, svoje limity.

"V našem slovníku dobře a špatně nenajdete. Děti jsou báječné (tečka). Pokud se nám nelíbí, jak se chovají, je to otázka našich pohledů a preferencí, ne morálky."

Jo, jenže morálka je otázkou pohledů a preferencí, a ty někdy zbytečně svazují, jindy jsou zastaralé, ale obecně vzato, mají smysl. Zkráta, vyvíjejí se a přizpůsobují vývoji společnosti, ale bez nich to moc nejde. Pokud se úplně pominou, zjistíme, že některé děti jsou sice báječné, ale jiné rozhodně ne.

"Na výchově není nic složitého ani vážného. Má to být zábavná hra..." Nic vážného? Docela by mne zajímalo, jak by K.K. pojala rozloučení se se zesnulým dědečkem z vedlejší diskuse jako zábavnou hru.

"(Rodičovův) výchovný nástroj je ve všech situacích dohoda. On řekne, jak to chce, dítě řekne, jak to chce, a spolu najdou řešení, ve kterém je všem dobře."
No jo, ale jsou i situace, kdy se jeden (nemusí to být pokaždé dítě!) se musí podřídit, i když nechce. Tady vidím ten nejzásadnější problém - dohoda je možná skoro vždy, ale každá strana má přirozený sklon prosadit co nejvíc z toho, co chce sama. A tenhle přístup se snadno může zvrtnout v to, naučit dítě, že si může prosazovat víc a víc, prostě proto, že rodič, pokud dítě někdy ustoupit nechce, v zájmu dohody ustoupí sám. A příště ustoupí znovu, a příště znovu, a ještě víc.