Mandelinko, zde se musím ozvat. I já jsem psala, že když jsem své malé dceři dala kreslení, cca od 5 let knížku, a požádala ji, aby s tou činností zůstala na místě a nikam neodcházela, že za hodinu přijdu, tak pokud ona to odsouhlasila, mohla jsem si být jistá, že se tu hodinu nehne ze židle. Nebylo to výchovou (i když na tu jsem také patřičně hrdá), ale povahou. Dcera byla dítě poslušné, řádumilné, a pokud pokyn uznala za smysluplný, splnila ho.

Ovšem.

Mám i to druhé dítě. Syn byl sice veden méně úzkostlivě (jako druhé dítě po 20 měsících po prvním), ale diametrální rozdíl v jeho chování oproti dceři se tím rozhodně nedá zdůvodnit. Synek byl dítě milé i vzteklé, poslušné i divoké, v každém případě naprosto nevyzpytatelné. Hned jak začal souvisleji mluvit se ukázalo, že vlastně není neposlušný, jen si různá pravidla a pokyny vykládá natolik po svém, aby si mohl dělat vpodstatě cokoli chtěl. Navíc si v některých situacích "nemůže pomoct", kdežto dcera je od přírody disciplinovaná a co chce, to dodrží.

Lidi (děti) jsou fakt hoooodně různý, a výchovou se zmůže daleko méně, než si rodiče "vychovaných" dětí myslí