No, v mém případě jsem to vydržla téměř 30 let.. posledních 15 let bylo pro mě, jako bych nežila svůj život. rozhodně nejsem sentimentální bolestínek, vždy jsem byla dominantní, rázná, plná života.. ale roky s člověkem, který systematicky, krok za krokem, roky, stále znova - manipuluje a prosazuje své zájmy a vydává je za zájmy rodiny... roky hysterických scén ze strany manžela, jeho hamižnost - kterou jsem ale neprokoukla (vždy vše dělal "pro rodinu" - ve skutečnosti ale jen sám pro sebe).. On byl prostě dominantnější, navíc je to kozoroh - tedy jde dopředu jako tank.. majetnický, žárlivý.. pak už i hulvátský. Jako histrion - doma jiný, před lidmi také jiný (vzorný - zakládal si na své pověsti)..

Kdybych neměla přátele, kteří mi roky nastavovali zrcadlo.. a kdybych se zdravotně téměř nesložila a nemohla fyzicky už dál - asi bych se spíš nechala dohnat k sebevraždě, než bych našla sílu odejít.
Odejít a změnit život bylo nejtěžší.. bojovat o dítě, o to, co mi právem patří - to je samostatná kapitola.. hodně těžké.. psychická bolest s mění ve fyzickou..

Ale jde to.. jen to dlouho trvá.. dnes už ale vím, že to doopravy každý nedokáže, a ne každý to i pochopí... Změnit myšlení - to je ten problém. naučit se jinak dívat na svět..

Kdysi jsem o tom chtěla napsat knížku - aby pomohla ženám z toho začarovaného kruhu ven.. třeba jednou.. Protože mě také hodně pomáhalo vědět, že stejný problém řeší i jiní - dloho jsem si bláhově myslela, že to je jen můj problém a nikdo to nemůže pochopit..

Dnes jsem jinde :)