chci... strašně chci! nemá rakovinu, oproti jiným dětem je vlastně ok, nekulhá, je to veselý dítě, je relativně normální, ale mě morálně děsně zmáhá, že ho nemůžu nechat běhat na zahradě, pořád ho klidnit, neustále kontrolovat, mít krabici s lékama pořád v pohotovosti. dneska běhal na zahradě u známých a dnes už ho bolí ucho. v úterý má nástup do špitálu na orl operaci. jestli to nezklidníme, tak se to odkládá. neustále atb, neustále doma, když už venku tak omezeně, krotit ho, strachovat se. když vypadá ok, v noci prosedíme u balkonu a štěká. rýma nonstop, léky na alergii každý den už skoro 3 roky nějak mi chybí už morálka na to brát to s nadhledem a ani pohled na vážně postižené a nemocné děti mě nevytrhává ze sebelítosti. kluk to bere jako normálku, je disciplinovaný pacient. dneska jsem mu vysvětlovala, že půjdeme do špitálu a už mi z toho bylo do breku, ale on se jen bál, aby ho zase nebolelo koukání do nosu, jinak to bral ok. a skoro tuším, že mě to čeká i s klukama. jenínek asi brzy půjde na proplach slznýho kanálku a já už nemám sílu ani na takovou ve své podstatě drobnost