Mám taky v rodině takovy pripad, naštěstí je tam situace takova, ze se nemusíme stýkat ani společensky.
Mám v tom jasno jako v málocem, můj postoj je takovy, ze je to mezi námi dvěma a komukoli jinému bych v klidu řekla, ze se s ni stýkat nemohu a nechci. V teto fázi většina lidi přestane nalehat a zůstanou jen ti největší smělci
, tem bych v klidu odpovídala, ze ne, opravdu nechci vztahy napravovat, dokud by me to bavilo, až by přestalo, požádala bych je o změnu tématu.
Moje zkušenost je, ze kdyz je člověk v tom dost pevný, tak to okoli, ač treba s brucenim, akceptuje. Moji nejbližší vedi, co přesně se mezi námi stalo, jinak mezi lidmi dotyčnou osobu nepomlouvam, nepřeju ji nic spatneho, ale stýkat se s ni nechci.
Na ulici bych ji pozdravila, nechovala bych se k ni sprostě, asi jako k cizímu cloveku.