První, nač si vzpomenu je to, jak jsem v létě v pátek běhala dědovi naproti, když přijížděl z práce na chatu. Od vlaku to bylo 2km do pořádného krpálu. Snad pokaždé měl ve své velké kožené brašně melouna. Jak mě naučil jezdit na dole. Táta mi umřel brzy a děda ho pečlivě zastával. Babičku mám ještě dnes. Je hodná a vždycky byla, ale po dědovi zbyla obrovská prázdnota Děda měl silný hlas a když mluvil, bylo jeho bručení-bzučení slyšet daleko. Říkali mu Čmelák. Když nám na jaře vlítne do bytu čmelák, říkám si, že se na nás děda přišel podívat