Jeden děda strašně hlasitě (ale v dobrém )křičící, protože byl polohluchý - jako politický vězeň v padesátých letech byl nuceně pracující v uranových dolech a bouchla vedel něj zapomenutá nálož, takže mu praskl bubínek. S ním spousta věcí na zahradě, naučil mě už jako malou třeba prořezávat stromy. A naučil mě plést pomlázku, dělat p획alky... A vyrobil mi úžasný pokojíček pro panenky.

Druhý děda, který mi slavnostně vždy dovolil vsunovat známky do pečlivě uspořádaných alb. A se skvělou dílnou - zašívárnou v zadním traktu domu, kde jsem směla od malička používat všechny ostré pily, sekery a rašple a kde mi vyráběl malinký nábyteček pro panenky. A naučil mě výstředně roubovat - chodíval krajem a třeba očkoval na keře planých růží větvičky ušlechtilých růží. Takže pokud někdy někdo potkáte šípkovou růži, na které bude svítit mezi planými kvítky jeden ohromný červený květ, tak víte, jak se tam vzal

Babička, která má hospodyňskou školu a je dokonalou hospodyní do morku kostí - nejen ve vaření, ale v celkové organizaci domácnosti. Navíc mě naučila základy šití a pletení. A co bych se naučit moc chtěla, ale bohužel nezvládnu (ještě žije, tak mám ještě ždibec příležitosti), je její noblesa. Její modrou krev jsem sice zdědila, ale tohle, to holt musí člověk "pít s mateřskm mlékem" a mně se tohohle vychování nedostalo.


No a čtvrtý prarodič, pro něhož je označení "babička" příliš něžné. Hnusná osoba, moje dětské vzpomínky na ni jsou akorát její výklady o tom, jak mě můj táta nemá rád a jaký je to ...(následovaly různé vulgarity) ...zkrátka prototyp tchýně vrcholné odpornosti, jdoucí na to tajně, v nepřítomnosti zetě, přes malé děti. Ta mi nic nedala, zato hodně vzala.